• Olympiáda a co dál.

    Olympiáda a co dál.

       views (1147)
       0 Comments

    Už jsou to 2 měsíce, co jsem se vrátil z dějiště 24. zimních Olympijských her v Jihokorejském Pchjongčchangu. Slavnostní zahájení proběhlo 9. února 2018, ukončení se pak uskutečnilo 25. února 2018.

     

    V Jižní Koreji se uskutečnila olympiáda již podruhé. V roce 1988 proběhly v hlavním městě Soulu XXIV. letní olympijské hry.
    Pchjongčchang je tak třetí či čtvrté asijské město, které hostilo zimní olympijské hry. Prvním asijským městem bylo Sapporo v Japonsku v roce 1972, druhým bylo Japonské Nagano v roce 1998. Soči, kde se konaly Zimní olympijské hry 2014, může být dle různých výkladů počítáno jak do Evropy, tak do Asie.

    To byla Wikipedie a teď už já :)
    Je docela těžké shrnout tak fantastický zážitek, který v člověku zanechal jak pocity obrovské radosti, pocty a štěstí, ale zároveň smutek z toho, že už je to pryč a už se nebude v roli závodníka opakovat. O důvodech později.

    Člověk ani neví, kde začít. No tak asi popořádku.
    Nemusím ani říkat, s jakým ohromným očekáváním jsem tam jel a jak strašně moc jsem se těšil vlastně úplně celý rok před tím. Tohle mi bude asi nejvíc chybět, ta energie, která se nesla celou přípravou, kdy jsme měli v hlavě už jen jediný cíl, a to probojovat se kvalifikací a zajistit si místa na startovce olympijského závodu. Sice sportuju celý život, ale v tomhle jsem byl naprostý nováček, takže jsem vše vnímal opravdu intenzivně. Nakonec se nám podařilo do Korey dostat 4 boby po dvou posádkách, což byl historický úspěch. Do poslední chvilky to byl boj a neměli jsme tušení, jak to dopadne. 14. ledna jsme už věděli kompletní složení a uspořádání posádek a mohli se začít těšit. Sen se stal skutečností.

    Do Soulu jsme přiletěli už v úterý 6. ledna. To mělo jeden důvod, a to, že ještě před zahájením her bylo v plánu 2-denní tréninkové ježdění na dráze, která se pro nás po té stala už nedostupným územím. V programu byly boby až druhý a třetí víkend. Jinak na dráze závodily saně, dvojsaně a skeleton.

      

    Co mě ihned velmi mile potěšilo, byla atmosféra v Czech týmu. Na dveřích České mise bylo napsáno velkým písmem “Czech Team si tyká” a opravdu to tak bylo - se všemi. Teda snad jen s výjimkou pana předsedy Kejvala. Mise, to bylo naše útočiště v průběhu her, byla umístěna v basementu 15-ti patrového činžáku, zajišťovala lékařskou péči a fyzioterapii, české kafe i chléb nebo mini pingpong a klubovnu pro společné fandění našim atletům. V domech, kde jsme bydleli byly v průměru 2 státy, obří týmy jako Německo nebo USA měly celý činžák pro sebe. Co se týká vesničky samotné, tak té dominovala nonstop otevřená hlavní centrální jídelna, kde i v noci byla k dostání čerstvá pizza, nealko pití všeho druhu, jogurty nebo ořechy a sušené ovoce, ve dne kompletní škála snad všech světových kuchyní, a to v neomezeném množství. Poprvé v životě jsem jedl 7-krát denně a bezesporu to bylo po posteli nejnavštěvovanější místo :). Dál tam byla prádelna, herna, masážní křesla, klinika, fyzioterapie, dopingová kontrola, 2 dost mizerně udělaná a vybavená provizorní fitka, ve kterých se ale dalo odtrénovat. Celkově to bylo prostě super a člověk se mohl krásně soustředit na to, co potřeboval. Když už se člověk úplně nudil, mohl pobíhat po vesnici s mobilem v ruce a hrát speciální hru, která formou kvízu dávala za odměnu odznáčky ze speciální kolekce.

    Protože jsem svůj závod měl až poslední víkend, tak mojí jedinou povinností první 2 týdny v podstatě bylo jen plnit si svoje tréninkové povinnosti s týmem a pak jsem mohl cestovat po okolí a fandit našim sportovcům nebo se mrknout na nějaký oblíbený sport nebo třeba vyrazit na pobřeží do Czech Housu, který sousedil s druhou vesnicí pro atlety v městě Kangnung, na guláš a Plzeň. Ve vesnici na pobřeží byli všichni lední hokejisti, curling a rychlo- a krasobruslení. Dopravu mezi sportovišti na všechny směry zajišťovaly shuttle busy, takže na akreditaci se šlo dostat vlastně úplně všude, mimo indoor sportů, kde si člověk musel předem zajistit lístek na misi. Ale i to bylo pro atlety zdarma. První dny pro nás tedy byly trošku volnější a nebudu skrývat, že jsem byl jako děcko o Vánocích. Na spoustu míst jsem šel i sám, protože mi bylo prostě líto trávit večery na pokoji.

    Top 3 největší zážitky:

    • Můj vlastní závod

    Trval 2 dny a bohužel jsme nejeli všechny 4 jízdy jako nejlepších 20 posádek. Konečné 24. místo na to nestačilo, ale i tak to byl rozhodně jeden z nejsilnějších zážitků v životě. Dali jsme do toho všechno, to vím, neudělali jsme žádné hrubky na startu, ale na nejlepší to prostě nestačilo. Co mě překvapilo, byl fakt, že jsem nebyl skoro vůbec nervózní těsně před startem. Tentokrát jsem šel na start s pocitem radosti a brutálního nabuzení. Byl to olympijský závod a celý svět se díval. V hlavě nebyla jediná myšlenka o chybě, na nic takového jsem nemyslel. Věděl jsem s jistotou, že start bude ok. Jízdy už pak byly v rukou pilota. Konečné 24. místo bylo pro mě při vší té radosti zklamáním, já nejsem moc “důležité je zúčastnit se” typ člověka. O to horší bylo pozorovat z pár metrů kluky z Německa a Kanady, jak se radují ze zlatých medailí. Tohle bylo doslova mučení zaživa, ale musel jsem tu hořkou piluli spolknout a nenechat si tím kazit den. To za to rozhodně nestojí a nakonec člověku dojde, že tím život opravdu nekončí! :)

     

    • Shaun White a jeho neskutečné 3. olympijské zlato z U-rampy

    S Martinem Černíkem (repre trenér Šárky Pančochové a bývalý Český pro rider) jsme vyrazili na tohle neskutečné drama a díky akreditacím jsme se dostali až do míst, kde jezdci přicházeli ke svým trenérům v cíli U-rampy. Výkony všech finalistů byly neskutečné, ale co se stalo v posledním třetím kole, bylo jako z Amerického filmu. Shaun musel zajet lepší jízdu než mladičký Ayumu Hirano z Japonska, jel poslední a atmosféra byla tak napjatá, že si vůbec nedovedu představit být v jeho kůži. Ale Shaun to podle svých slov potřeboval, aby mohl podat tu nejlepší jízdu a ustát back to back double cork 1440. Vzduchem létaly věty od lidí, kteří se nahlas ptali: “Dá to Shaun? Určitě ano!” a podobné. Bylo to buď a nebo. Shaun zajel neskutečnou jízdu a dojel si pro zlato, které pak s brekem oslavoval jen pár metrů od místa, kde jsme s Martinem a Káťou Vojáčkovou stáli. To se nedá popsat, jaký neskutečný zážitek to byl. Tímto se Shaun dostal do sportovního nebe navždy (ne, že by tam už nebyl).


    • Zlatá jízda Ester

    Bohužel jsme v době tohoto největšího úspěchu v historii českého lyžování měli trénink na dráze, takže jsme to ani nemohli sledovat, navíc se v té době hrál hokej, a tak jsme víc sledovali skóre zápasu našich hokejistů, ale když se v šatně ozvalo: “Ty vole, Ledecká vyhrála superG!”, tak jsme na sebe jen nevěřícně koukali a já si sedl a užíval si husí kůži, která mi běhala po celém těle. Zbytek olympiády se pak samozřejmě o tomto veleúspěchu stále mluvilo a já byl pyšný, že jsem Čech.

    Slavnostní ceremoniál na závěr her byl již poněkud volnější, tak třeba nemuseli jsme stát s přesných řadách a mohli na stadion vběhnout, skočit, vytancovat nebo přijít klidně po rukách, byla to naše show a mohli jsme si dělat víceméně co jsme chtěli. Museli jsme jen obejít stadion a pak se usadit na předem určená místa v hledišti. Nakonec, když pan předseda IOC Bach přednesl řeč, jsme všichni spontánně vtrhli na plochu a cca 30 minut se tancovalo a fotili se všichni se všemi.

    Návrat už byl pro mě předzvěstí toho, k čemu jsem se již na olympiádě rozhodl a to ukončení bobové kariéry. Důvody pro tento krok bych oficiálně shrnul takto: Sport je pro mě hlavně o lidech a radosti ze společně strávených dní a to mi v týmu dlouhodobě chybělo.

    Návrat domů tedy znamenal tak trošku depku, která byla umocněná poraněním kolene na lyžích, aneb pokus o návrat do závodního lyžování nevyšel. A to jsem si ještě myslel, že bych mohl třeba jet i na další olympiádu. Stanovisko pana doktora Neumana, který se o nás tak hezky staral v Korey znělo jasně. Nic vážného ani akutního, “jen” natržený vnitřní postranní vaz, ale celkově to koleno už má za ty roky celkem přebráno. Je na čase si přiznat hroznej fakt a to, že už nejsem nejmladší a pokud chci ještě pár let chodit, tak by to chtělo trošku ubrat. Takže co teď? Celý život byla pro mě největší motivace žít podle přesně stanovených sportovních cílů. Ten největší cíl je splněn a je třeba si stanovit cíle z jiné oblasti, přesměrovat tu energii do práce, studia a třeba i budování zázemí pro rodinu. To se lehko řekne, ale hůř provede, poslední 2 měsíce se plácám sem a tam a nic mě nebaví a těžko hledám sílu jít dál a když už ji mám, tak nevím kudy se vydat.

    Co se týká sportu, rozhodně se vrátím ke CrossFitu, to je pro mě cesta, jak zase překonávat limity. Bude to náročné, jsem vlastně úplný začátečník a bude to bolet :) Od příštího týdne zapojím do rehabilitace lehký CrossFit 3 krát týdně a postupně, jak noha bude lepší, tak najedu na nějaký tréninkový plán. Pravděpodobně budu kombinovat programing z main site (www.crossfit.com) a k tomu si budu psát svoje další věci.

    Co to udělá, uvidím. Každopádně už teď se těším, jsem teď na fyzickém dně a bude zajímavé sledovat, jak se budu zase dostávat “na nohy”.